Už nemusím brát drogy

3. února 2017 Láďa Částka

Jmenuji se Láďa , když jsem se narodil, tak bylo mému otci 32 let a mamce 15 let, tudíž jsem byl tak trochu neplánovaný, ale díky Bohu jsem zde. Rodiče byli nevěřící, otec byl silný alkoholik, a tak jsem přilnul ke své matce. Byl jsem dítě ulice, často jsem utíkal z domu kvůli strachu, co otec zase vyvede. Když to mamka už dále nemohla snášet, tak od něj odešla, bydleli jsme, kde se dalo, u známých i na nádraží. Později si mamka našla nového přítele o 35 let staršího. Mezi 8. – 13. rokem byla pohoda, chodil jsem do školy, sportoval jsem, hlavně judo a jezdil na chalupu. Pak nastala puberta, chytil jsem se party a začal chodit za školu, na večírky. Mamka si byla vědoma, že mě nezvládá, tak mě poslala na vojenské učiliště do Liptovského Mikuláše, tam si prý se mnou poradí. Po roce mě vyhodili, začal jsem se zase toulat, dělal jsem si to, co jsem chtěl. Stal se ze mě pankáč, nosil jsem koženou bundu a vysoké boty a mým jediným zájmem bylo, kde je jaká akce příští týden. Peníze jsem si opatřoval různými krádežemi, podvody apod. S tím, jaké to bude mít následky, jsem si hlavu vůbec nelámal. Došlo to až tak daleko, že jsem se dostal do vězení, kde jsem si pobyl pět let. Po propuštění v roce 1998 mi bylo 24 let. Chtěl jsem začít žít spořádaný život, protože toho divokého života bylo už dost. Po třech měsících jsem se seznámil s Jitkou, její rodina mě k sobě nádherně přijala a její rodiče mě přijali za svého.

Myslel jsem si, že konečně povedu spořádaný život, ale poznal jsem drogy. Začalo to marihuanou, byla to ze začátku velká legrace. Jako veselý člověk jsem si myslel, že na světě nic radostnějšího už není. Každý den jsem se těšil na nové prožitky. Táhlo se to den za dnem, až jsem zjistil, že už z toho není cesty ven, přestalo mě to uspokojovat a přešel jsem k tvrdým drogám. 

Můj kamarád z dětství, který také prošel podobnými životními zkušenostmi, uvěřil a obrátil se. Chodil ke mně občas na tržnici, kde jsem prodával, kázal mi a mluvil o Bohu. Já byl pokaždé sjetý z drog, moc jsem ho nevnímal, házel to za hlavu, ale bylo mi s ním dobře. On byl však trpělivý; uplynul, rok, dva, tři a já jeho řeči vždy jen odmítal.

Časem se můj vztah k mé dnešní ženě zhoršil, věděl jsem, že jsem na tom už hodně zle, dostal jsem se na dno. Můj život byly už jenom drogy, už mě nic jiného nezajímalo. Ráno jsem se probudil a hned přemýšlel o dávce, umíral jsem za živa. Smysl života byl jen v drogách, nic víc. Náš vztah s přítelkyní byl už tak špatný, že jsem se těšil, až budu sám doma a budu si užívat po svém. Jednoho večera mi řekla, že už to nemá smysl, říkala: “Já přijdu domů a ty jsi úplně zdrogovaný, jdeš hned spát.” Začal jsem nad sebou přemýšlet, a když jsem šel spát, sliboval jsem si, že už to musím změnit, že takhle to dál nejde.

Ráno přítelkyně odjela, a tak jsem se hned z vlastní síly snažil. “Dneska si nic nedám,” říkal jsem si, “budu na sobě makat, večer půjdu s přítelkyní někam na večeři, dokážu jí, že na to mám, že nemusím mít ve svém životě drogy.” Všechny drogy jsem vyhodil. Pak jsem se rozhodl, že než se přítelkyně vrátí, zajdu si do videopůjčovny a zkrátím si čas nějakým filmem. Cestou zpátky jsem potkal kamaráda, kterého jsem rok neviděl. Nabídl mi drogy, super materiál. Já jsem říkal, že nechci, ale on naléhal. Byl jsem slabý a svolil jsem. Šli jsme do mého bytu, on to hned připravil a pustili jsme si film. Dívali jsme se a já jsem najednou zjistil, že se se mnou něco děje. Nedá se to popsat. Koukal jsem se na film, ale vůbec jsem ho nevnímal. Kámoš si toho všimnul a ptal se, co se mnou je. Odpověděl jsem, že nevím, že je mi nějak zvláštně. Řekl, že si dáme ještě jednu, druhou, třetí dávku. Po chvíli, když jsem stále nevěděl, co se se mnou děje, jsem mu řekl, ať jde pryč. Nejspíš to bylo svědomí, které ve mně už pracovalo.

Díval jsem se na sebe do zrcadla v koupelně, na svoje krvavé oči, a říkal si, co mám dělat. Šel jsem se rychle osprchovat, abych se dal na večer dohromady. Stál jsem ve vaně a pustil na sebe vodu na plný proud. Naše vana je plechová, takže to dělá velký hluk, když se člověk sprchuje. Jak jsem tam tak stál, najednou jsem se rozbrečel. Říkal jsem: “Bože, je mi to hrozně líto, jestli jsi skutečný, dej se mi poznat.” Projevil jsem tam opravdovou lítost nad svým bídným životem.

Najednou bylo kolem mě neskutečné ticho, kdyby spadl špendlík, bylo by to slyšet. Pořád jsem stál pod sprchou, ale nevnímal jsem ji a neslyšel ten hluk. Měl jsem zavřené oči. Uviděl jsem nádhernou postavu, ale zvláštní, s bílými vlasy, jako když je fotka v negativu. Ta postava najednou úplně srozumitelně řekla: “JÁ JSEM”. V tom momentě, jako když člověk luskne, jsem spadl dolů, na kolena, v radosti, v takové radosti, že kdybych vyhrál například miliardu miliard, tak mi to nenahradí to štěstí a jistotu, že mi bylo v ten okamžik odpuštěno, že jsem byl přijatý, že jsem milovaný. Smál jsem se, válel smíchy, cítil dokonalé štěstí.

Díky tomuhle zážitku jsem uvěřil. Ježíš je dobrý, změnil můj život. Do dnešního dne si s mojí ženou uvědomujeme, že je to ohromný zázrak, dar, nádherná milost.

Kontakt

Milost Hradec Králové
Habrmanova 1699/34a
50002 Hradec Králové

otazky@milost-hradec.cz
www.milost-hradec.cz

Čťvrtek večer od 18:15 hodin
Neděle dopoledne od 10:15 hodin

o nás

Patříme do letničně - charismatického hnutí, které se vyznačuje osobním vztahem s Bohem a životem podle Bible.

Jsme státem uznanou a registrovanou církví, ale nejsme jím dotováni.

Naše církev je uskupením lidí, kteří se obrátili k Bohu, poznávají Ho a žijí dle odkazu Ježíše Krista.